Jak vznikly brýle, díl 2.
O muži, co vynalezl bifokální brýle (a taky založil USA)
V prvním dílu jsme se podívali na to, kdo vynalezl zvětšovací sklo a kdo ho poprvé použil jako pomůcku pro podporu zraku. V druhém už se dostaneme k opravdovým brýlím a také se podíváme na jednoho velmi zajímavého vynálezce.
Výroba brýlí se postupně vylepšovala a na přelomu 15. a 16. století už se brýle začaly podobat tomu, jak je známe dnes. Tedy přinejmenším tím, že se už používaly dvě čočky v obrubách a podporu tak dostávaly při čtení obě oči. Obruby byly obvykle vyráběny jako jediný díl, a to z nejrůznějších materiálů. Používalo se vše možné od dřeva přes různé zvířecí parohy a kosti až po ušlechtilé kovy jako třeba stříbro. Výroba čoček i obrub byla jemná a náročná práce, čemuž odpovídala i cena. Brýle si v té době rozhodně nemohl dovolit leckdo.
Co je to lorňon?
Z té doby pocházejí třeba lorňony. Brýle se dvěma čočkami a pevným držadlem po straně nebo uprostřed. Jako cosi mezi zdravotní pomůckou a módním doplňkem vydržel až do konce devatenáctého století. Vzhledově se lorňony mnohdy blížily spíš šperku. Tomu odpovídaly i používané materiály, jako bylo zlato, slonovina nebo drahokamy. O konci obliby rozhodla zejména malá praktičnost.
Ilustrace: lorňonety Davida Scotta Mitchella, zdroj: Wikipedia
Svou úlohu sehrály také monokly a binokly, kterým obvykle říkáme cvikry. I ty si udržely svou popularitu pěkných pár set let. Zatímco monokl držel na obličeji díky svalům okolo oka, cvikr měl svorku na kořen nosu a držel tak sám i bez stranic.
Ilustrace: binokly. Zdroj: Wikipedia
Brýle, stranice a pantíky
Jak je vidět z obrázků, s výjimkou cvikrů obvykle brýle nedržely na obličeji samy. V průběhu let se tak řešila otázka jejich pohodlného uchycení. Od pokusů s přivazováním k hlavě či klobouku se během 17. století došlo – heuréka – k použití stranic. V prvních fázích ještě bez zachycení za ušima (takže na hlavě držely přítlakem), ale už v půlce 18. století se jednomu anglickému optikovi povedlo takové brýle vyrobit. A jak dokazuje současná podoba brýlí, tenhle zlepšovák se lidem zalíbil náramně. Když se o pár let později ještě ke straničkám přidaly pantíky, díky nimž se daly brýle složit, byl vývoj – alespoň co se vizuální podoby týče – hotov.
Ilustrace: brýle ruské carevny Kateřiny II., cca z roku 1800. Zdroj: Wikipedia
Bifokální brýle a jejich potomek, brýle multifokální
Pořád bylo ale co objevovat, a to hlavně v oblasti samotných čoček. Jeden chytrý americký vynálezce si uvědomil, že třeba pro krátkozraké lidi brýle pomáhají při pohledu do dálky, ale nedá se s nimi číst. Člověk tak potřebuje jedny brýle na dálku a druhé na blízko. Kdyby tak šlo ty dvoje brýle spojit v jedny… A tak to v roce 1780 zkusil. Úspěšně. Ten muž se jmenoval Benjamin Franklin. Zajímal se nadšeně o vše kolem sebe. Kromě toho, že byl vydavatelem novin, také dělal pokusy s elektřinou a vynalezl díky tomu bleskosvod, zabýval se demografií i oceánografií (popsal třeba vliv mořských proudů na námořní dopravu) a spoustou dalších věcí. A při tom všem měl ještě čas pomoct s americkou revolucí jako jeden z autorů deklarace nezávislosti USA. Kupodivu se na rozdíl od svých přátel Washingtona, Adamse nebo Jeffersona nestal prezidentem, zato dostal pěkné místo na stodolarové bankovce.
Ilustrace: Benjamin Franklin. Zdroj: Wikipedia
Franklinovy brýle měly dvě ohniska – v dolní části pro čtení, v horní části na dálku. Říká se jim bifokální a vydržely až do naší doby – poznáte je podle hodně výrazného předělu mezi pásmy.
Ilustrace: bifokální brýle Benjamina Franklina. Zdroj: Wikipedia
Tenhle skvělý nápad dostal vylepšení teprve nedávno, když se chytré hlavy zamyslely, jestli by brýle nemohly mít více než dvě ohniska, a také jestli by se nedalo zbavit rušivých předělů. Výsledkem zkoumání byly progresivní (multifokální) brýle, které se dělají na míru a s nimiž je život o dost příjemnější.