Dnes už nám přijde jako samozřejmost, že můžeme i s vadami zraku perfektně vidět. Máme dokonce i brýle na míru, které vyrovnávají vidění na dálku, na blízko a zvládnou i astigmatismus. Málo si ale uvědomujeme, že to v historii rozhodně nebylo běžné. Od objevu skla, a natož zvětšovacího skla, byla cesta k dnešním brýlím nebo kontaktním čočkám ještě pořádně dlouhá…

Zvětšovací sklo znali už staří Řekové

Sklo by známo už od starověku. Jako na spoustu jiných věcí, i na tuhle přišli lidé náhodou. Sklo je totiž tavenina křemíku, který najdeme v písku. A tak když si dávní námořníci založili pro zahřátí oheň na písčité pláži, objevili pak roztavený křemík přetvořený ve sklo.

Druhou potřebnou podmínkou bylo uvědomit si, jak fungují světelné paprsky a jak s nimi pracovat. Kdy a kdo přesně to zjistil, už dnes nezjistíme. Rozhodně ale ze starých spisů víme, že už staří Řekové používali zrcadla k zapalování nepřátelských lodí a Římané zase zmiňovali zápalná skla, kterým pro jejich tvar říkali čočky. Obojí nám říká, že oba tyto antické národy dokázaly pochopit, jak prostřednictvím čočky soustředit paprsky slunečního světla.

Přestože sklo i základní pochopení optiky antičtí myslitelé měli, na další praktické využití už nedošlo. V rámci stěhování národů přišli totiž barbaři ze severu a východu a na takové libůstky nebyl čas ani prostor. Na troskách velkých říší pak alespoň úlomky antické vzdělanosti zachovaly kláštery. Ve starých, mnohokrát opisovaných knihách tam prastaré poznatky musely počkat na své znovuobjevení (a hlavně využití k podpoře zraku) až do doby renesance.

Středověcí mniši a (skoro) vynález brýlí

Mimo kláštery s v 11. století až tolik nečetlo, což mělo tři důvody. Lidé na to neměli kvůli práci čas. I pokud by ho měli, obvykle neměli knihy. A i kdyby měli čas a knihy, v drtivé většině neuměli číst. Zato v klášterech se četlo a psalo hodně. Proto také právě mnichy nejvíc trápilo, když kvůli vadám zraku číst a psát nemohli. Co s tím? Najít pro namáhané oči nějakou pomoc.

Spolu s vlastní invencí tu byla inspirace moudrostí starých knih, k níž se tou dobou začali lidé vracet. Zásluhu má i arabské zkoumání optiky a možností čoček pro astronomii. A tak anglický mnich Roger Bacon přinesl zvětšovací skla, která se dala použít jako čtecí pomůcka. První předchůdce brýlí byl na světě. Zatím vlastně jen náhrada brýlí na blízko, ale pokrok to byl obrovský a bylo zjevné, že „čtecí kámen“ představuje cestu, jak zraku pomoci.

Ilustrace z Wikipedie: čtoucí mnich od Conrada von Soesta (1403)

Skvěle se uchytil hlavně v Benátsku na severu Itálie, kde byl velmi silný sklářský průmysl. Zde se také zrodilo slovo brýle. Jméno získalo díky křemenu jménem beryl, který se používal k výrobě čoček. Zanedlouho se kolem výroby zvětšovacích skel ke čtení rozběhl obchod kolosálních rozměrů, který si zatím Italové žárlivě střežili (ale naštěstí neustřežili, a tak se tahle pomůcka zanedlouho rozšířila napříč Evropou). Ovšem pozor, zatím se pořád bavíme o čemsi, co má blíž k současné lupě, i když určité pokusy o brýlové obruby už se občas konají. Cesta k moderním brýlím bude ještě chvíli trvat – i když už tempo bude rychlejší, než když se muselo v první fázi čekat většinu středověku.

Pokračujte ve čtení

Jak vznikly brýle, díl 2.